Iniciativa německé Spolkové
kulturní nadace
kulturní nadace
Zlín – uskutečněná moderna
Autor Regina Bittner
S výrobou obuvi ztratil dnešní Zlín také svou jednoznačnost, což však není nevýhoda. Tovární haly, postavené na modulu 6,15 m x 6,15 m, nezejí prázdnotou, nýbrž jsou zaplněné mnoha malými firmami různých odvětví, od strojírenství, gumárenského průmyslu až po výrobu umělé hmoty. Zlín nese od 90. let titul „město podnikatelů“, což poukazuje na úspěch některých zlínských firem, kterým se v dobách společenské transformace podařilo prosadit se na světovém trhu. Velkorysý urbanismus Františka L. Gahury nabízí dostatek prostoru pro mobilní obyvatele města, podnikatele, pracovníky ve službách a studenty nové univerzity Tomáše Bati. „City of functionalism“ je bezpochyby důležité dědictví, avšak město se nesnaží o muzealizaci, nýbrž o nové využití. Snahu dostat se na seznam světového dědictví UNESCO zlínští představitelé vzdali, protože by se tím příliš omezily možnosti městského rozvoje. Ve zlínských reklamních materiálech se hovoří také o „městě v zahradách“, koneckonců jsou zde jihomoravské lesy a mnoho budov stojí v zeleni. Čím je dnešní Zlín a čím by chtěl být je však daleko nejasnější, než tomu kdy v dějinách města bylo. Stává se z kolébky obuvnického průmyslu, kterou chtěl český Ford Tomáš Baťa v co nejkratší době přebudovat na ideální město, přece jen město současnosti?
Zlín: „City of functionalism“. – V málokterém jiném evropském městě 20. let minulého století vytvořily město a továrna takovou symbiózu jako ve Zlíně. Zlín je bezpochyby ukázkovým příkladem fordismu. Expanze Baťova podniku si vynutila masivní stěhování pracovních sil z venkova do města. Podniková sídliště dělníků a zaměstnanců plánovalo stavební oddělení a tvořil je především základní konstrukční model – světlé skelety s viditelnou strukturou o rozměrech 6,15 m x 6,15 m, vyzdívání stěn červenými cihlami a pásová okna. Stavební technologie, používaná zpočátku pouze u průmyslových staveb, se později uplatnila také na stavbách internátů, škol, nemocnic a na podnikovém obchodním domě. Intenzivní stavební činnost podniku proměnila Zlín 20. let 20. století do podoby moderního funkčního města. Zatímco zpočátku byl vývoj určován spíše ekonomickými předpoklady, zanedlouho byla architektonická moderna vědomě integrována do firemní filosofie. Pokud nás dnes překvapí, že Zlín je v příslušných publikacích o československé moderně zmiňován spíše okrajově, pak to má souvislost především se skutečností, že majitel největšího podniku v zemi se vizí levicových architektů zmocnil a proměnil je v realitu, zatímco mnoho projektů masového bydlení české avantgardy zůstalo nerealizovaných. Slovy socioložky Annett Steinführer, která cituje historika architektury Jana Sedláka, „bylo město do jisté míry rukavicí hozenou levicové avantgardě“.
Racionalizace a standardizace stavebního procesu měly vést k nové kultuře bydlení. To se týkalo jednak sektorového rozdělení základních funkcí města na práci, bydlení a volný čas, jednak konsekventního uplatnění strukturních principů průmyslové produkce na organizaci a ztvárnění prostoru. Technice byla přiřčena egalizující moc, která se měla odrazit ve stejném vzhledu prostoru, ztvárněném podle jejích pravidel. Prostor, takto nehierarchizovaný a objektivizovaný, měl za cíl vytvořit egalitářskou společnost – společnost, která se strukturou a organizací striktně lišila od společnosti měšťanské. Mnohé z levicových architektonických návrhů obytných sídlišť v Evropě pracují s koncepcí rozpuštění uzavřeného stavebního tělesa a nakládají s ním jako s prvkem výrobního a montážního řetězce. Přenesení principů průmyslové produkce na městský prostor mělo i zde vést k určité neukončenosti a otevřenosti, což se všeobecně připisuje modernizačnímu procesu. Ale již stavby Bauhausu, sídliště Bruno Tauta nebo nový Frankfurt nebyly ve svém ideologickém směřování tak jednoznačné: „nová architektura,“ jak píše Alexander Schwab, „má dvojí tvář: je měšťanská a zároveň proletářská, kapitalistická a socialistická. Dalo by se dokonce říci obojí: autokratická a demokratická.“ Zlín Tomáše Bati je jedním z nejvíce fascinujících příkladů ambivalence architektonické moderny: nachází se v napěťovém poli mezi reformními hnutími sázejícími na techniku a průmysl, a totalitárními technokratickými fantaziemi, které vycházejí z představy bloku masy, kterou lze po libosti formovat. Ve Zlíně jsou rozpory moderny vyjádřeny v prostoru samém.
„Zlín – město v zahradách“ je titul brožury městské správy z roku 2005. Město nechce pouze poukázat na krajinnou kvalitu okolí, nýbrž i na to, že se ve Zlíně podařilo uvést v život mnoho idejí evropského hnutí zahradního města. Hlavní myšlenkou zahradního města podle Ebenezera Howarda bylo vyřešit problémy přelidnění, znečištění ovzduší a nedostatečné hygieny importem venkovského způsobu života do měst. Ve firemní filosofii Baťova podniku lze nalézt řadu poukazů na koncept zahradního města: architekt Gahura předložil roku 1925 svůj projekt průmyslového areálu s názvem „továrna v zeleni“ a zlínský starosta Baťa komentoval veřejnou prezentaci tohoto plánu slovy: „Svobodný občan potřebuje ke svému rozvoji prostor. Proto stavíme naše nové obytné domy velkoryse a otevřené na všechny strany. Proto chceme zahradní město.“ Obzvláště u obytných domků pro dělníky a zaměstnance lze najít spojitost s tímto reformním konceptem. Červené, o samotě stojící cihlové kostky v zeleni se vědomě obracely proti modernímu výškovému domu; tato strategie se řídila heslem „kolektivně pracovat, individuálně bydlet“. Zahradní město má však ještě další dimenzi: rozvoj Zlína ve 20. letech byl spojen s přílivem obyvatelstva, které přicházelo většinou z venkova. Tehdejší Zlín je srovnatelný s nedávným vývojem měst ve východní Evropě: úzká souvislost mezi industrializací a urbanizací s sebou přivedla obyvatelstvo, které mělo jen málo společného s městským proletariátem. Nová města charakterizoval Ivan Szelenyi termínem „podurbanizace“, jenž se vztahoval ke skutečnosti, že zde sice probíhala urbanizace, avšak nemohla se přitom vytvořit ani přiměřená funkční rozmanitost, ani urbánní kvality. Také zastoupení v odborech a urbánní zážitek diferencovanosti byly většině nově přistěhovavších se obyvatel Zlína cizí, což představovalo ideální živnou půdu pro vysokou účinnost Baťova systému. Duchem pospolitosti nesené glajchšaltování města a továrny, které dosáhlo vrcholu zvolením Tomáše Bati starostou, se mohlo zdařit pouze v kontextu určité odloučenosti od ostatních velkých metropolí. Potud má dědictví „zahradního města“ také svou antiurbánní dimenzi.
Když představitelé Zlína dnes rádi používají jako argument image města podnikatelů, pak získáváme dojem, že ideje Tomáše Bati procitly k novému životu. Termínem „město spolupráce“ se popisoval systém podpory odpovědnosti a vlastní iniciativy zaměstnaných. Baťa, sám „selfmademan“, který se od ševce bez akademického vzdělání vypracoval na nejúspěšnějšího továrníka Československa, se snažil motivovat zaměstnance samosprávou a podílem na rozhodování. „Přišel jsem, abych s vámi pracoval, ne ve vlastním zájmu, nýbrž v zájmu vašeho pokroku,“ píše Baťa v projevu k zaměstnancům dílny č. 143 z prosince 1926. Vzhledem k vysokým zdám, sociálním dávkám a vzdělávacím programům pro zaměstnance ztratily levicové kritiky, které pranýřovaly dosti vysoké pracovní vytížení, na pádnosti. Při čtení Baťových spisů získá člověk dojem, že modely flexibilní pracovní organizace a „subjektivní modernizace“ pracovního světa, jak jsou dnes praktikovány v kontextu postfordistických podnikových strategií, zde byly uvedeny v praxi již daleko dříve. Schopnost samořízení a týmové spolupráce a také kompetence řešit problémy jsou vlastnosti, které Baťovým dědicům ve Zlíně umožnily, že se stali úspěšnými podnikateli v neoliberálním klimatu dnešní České republiky, které oceňuje vlastní iniciativu a připravenost nést rizika.
Cestou do Zlína dnes projíždíme nekonečnými logistickými areály a novými průmyslovými zónami. Průmyslové město Zlín se třepí nejen při okrajích, nýbrž nové postindustriální typologie pronikají i do starých funkcionálních uspořádání. Zlín byla prostorově vyjádřená budoucnost, bylo to moderní místo pro trénink moderních lidí. Průmyslová modernizace vedla k rozmělnění stavovské příslušnosti, sociálních hranic a k erozi zděděných struktur. Zlín byl překladištěm těchto společenských transformací. Nacvičovaly se zde nové způsoby chování, nová pravidla pohybu. Distancování se a zároveň bytí pospolu byly vepsány do uspořádání města: masa v továrně, vnímaná jako cosi nebezpečného, byla směřována do sídlišť na principu zahradních měst, přechodné zóny jako obchodní dům a kino spojovaly rozličné zkušenostní světy.
Zlín exemplárním způsobem ztělesňoval „režim moderních prostorových vzorů“, zároveň byly do těchto prostorových vzorů integrovány mnohé nové možnosti a zkušenosti, vznikala místa volného času jako kino, která poukazovala za hranice existující struktury. Ve Zlíně je jako prostorový kód realizováno mnohé z toho, co ještě dnes definuje moderní městský zkušenostní svět. Možná stál průmyslově feudální režim Tomáše Bati v protikladu k modernímu prostoru, který sám vytvořil. Dnešní postindustriální městská krajina Zlína se svými mobilními podnikateli toto prostorové uspořádání, které bylo již od počátku naprogramováno na účinnost, mobilitu a flexibilitu, dále rozvíjí.
Regina Bittner
Kulturoložka, vede Mezinárodní školu Bauhausu při Nadaci Bauhausu v Desavě. Věnuje se etnografii městských transformačních procesů ve Východním Německu a ve východní Evropě a urbánní kultuře v postindustrialismu. Pracovala jako kurátorka výstav o kulturních dějinách moderny. Vydala řadu publikací, v nedávné době spoluvydala „Transiträume“, Berlín 2006. Je členkou sboru kurátorů Zipp – česko-německých kulturních projektů.
Tento článek vyšel v magazínu Zipp – česko-německých kulturních projektů v květnu 2008.
Tiráž / Tisk