Zipp – česko-německé kulturní projekty /

 

Světy života /


Utopie moderny: Zlín /


Kafka /


1968|1989 /

 
Iniciativa německé Spolkové
kulturní nadace
Kulturstiftung des Bundes
 

zpět k přehledu

Zip u teplákové soupravy dějin



Christiane Kühl: Pane Kafko, vy jste diplomat, politik, kulturní manažer, spisovatel a překladatel. Jak byste na základě Vaší široké profesní praxe a na základě zkušenosti života v obou zemích charakterizoval vztahy mezi Německem a Českou republikou?

Tomáš Kafka: Kdybych to měl vyjádřit velice stručně: dnešní vztahy jsou zatížitelnější, více toho vydrží. Konečně jsme akceptovali, že jsme partneři, ale museli jsme se k tomu pracně dobrat. Ještě v 90. letech 20. století jsme neměli zcela pod kontrolou své emoce. Tehdy se předpokládala větší vzájemná blízkost a každá komplikace, každé vybočení bylo chápáno jako rušivý faktor. Teprve roku 1997, podpisem Česko-německé deklarace, se dosáhlo průlomu, protože jsme konečně přestali chtít se navzájem převychovávat. Najednou se ukázalo, že obě strany jsou schopny se od sebe učit a dokonce si projevovat respekt. Respekt je přitom ono magické slovo. Uznali jsme, že se žádného jednotného řešení našich problémů nedobereme, ale zároveň jsme vytvořili kontext, v němž si vystačíme bez takového řešení. Potud je vývoj česko-německých vztahů příspěvkem k topografii 21. století, neboť ukazuje, že i komplikované vztahy lze opět rozuzlit a obrátit je do podoby příběhu se šťastným koncem.

Pane Wegere, jako historik jste se intenzivně zabýval vztahy obou zemí, především těmi po roce 1938. Jak byste popsal současný stav Vy? A do jaké míry lze podle Vašeho názoru chápat česko-německé vztahy dnes, v 21. století, stále jen prismatem dějin století předcházejícího?

Tobias Weger: Abych na tuto otázku odpověděl, je třeba rozlišit mezi dějinami a vzpomínáním. Existují reálně prožité dějiny, které oba národy – Češi i Němci – zažili, a existují vzpomínky, které v dějinách přežívají a dále působí. Tyto vzpomínky mohou být dosti rozdílné, ale vždy mají co do činění s identitou vzpomínajících skupin, zde konkrétně s národní identitou. To je zřejmé z debat, které se rozproudily po pádu železné opony a při nichž se na pořad dne dostala témata, která se považovala za dávno vyřešená – odsun, dědictví komunismu atd. Vzpomínky jsou tedy živé, to je třeba mít na paměti. Otázka je, jak se s nimi zachází. Že v německo-českých vztazích od roku 1997 zavládla střízlivost, o to se zasloužily také různé instituce, například Česko-německé diskusní fórum nebo Česko-německá komise historiků, zřízená ministerstvy zahraničí obou zemí. Nejde o to, abychom vykonstruovali takovou verzi dějin, která se bude v každém bodě shodovat, nýbrž spíše o to, učinit dějiny vzájemně srozumitelnými. Když se snažíme pohlížet na dějiny perspektivou toho druhého v ovzduší, které není nabité emocemi, pak to může vést k velmi konstruktivním výsledkům. Z perspektivy historika bych tedy řekl, že česko-německé vztahy jsou na dobré cestě.

Paní Klingan, Vy se primárně nezabýváte historickými tématy – Váš vztah k Česku je vyloženě současný a Vaše obeznámenost s východní a střední Evropou se zakládá na přímých zkušenostech ze setkávání s kulturními pracovníky těchto zemí. Když jste před rokem zahajovali v rámci projektu Zipp první rozhovory s českými umělci a vědci, jakými představami jste byla při cestě do Prahy vyzbrojena a s jakým postojem jste se Vy, respektive myšlenka česko-německého projektu, na české straně setkala?

Katrin Klingan: Mé vlastní představy a české postoje k myšlence česko-německého výměnného projektu se přirozeně vzájemně podmiňovaly: já bych to nazvala určitým pochopitelným odstupem. Společný rytmus se hledá teprve postupně. Vykládat někomu v sousední „cizině“ o tom, že výměnné projekty Spolkové kulturní nadace s novými členskými zeměmi EU nejsou reprezentativními nástroji na státněpolitické úrovni, nýbrž že naopak nabízejí flexibilní možnost, aby angažované kulturní projekty spatřily světlo světa, to chce čas a vzájemnou důvěru. Co se týče našeho vztahu k současnosti: je pravda, že Zipp se obrací k umělcům a pracovníkům v kultuře, kteří si všímají témat aktuálních a užívají aktuálních postupů, ale to neznamená, že minulost ignorujeme. Reagujeme na její komplexitu tím, že naši práci soustřeďujeme na konkrétní průnik množin současné kultury a společenské přítomnosti. Naším cílem není zpracovávat dějiny, nýbrž pustit se do hledání spojujících prvků v nich, abychom v rámci společných projektů zkoumali nadnárodní procesy současnosti. Například nás zajímá, jak lze s estetickou přesvědčivostí reflektovat změny posledních dvaceti let nebo jaké vize může umění rozvinout, a jít tak za hranice impulsů vycházejících z politiky.

Kafka: Člověk je tvor, který se rád opírá o minulost – pomáhá mu to zvládnout jeho relativně prostou současnost a pohlížet do budoucnosti. Nesmírný význam tady má jeden podprahový fenomén: potřebujeme vědět, že naše dějiny vykazují určitou kontinuitu. Minulé století však zažilo příliš mnoho předělů a přerušení a my se už řadu let velmi křečovitě snažíme udělat z diskontinuity zase kontinuitu. Je to bláhové, ale my si nemůžeme pomoci.

Weger: V pohledu na 20. století nastal určitý posun perspektiv. Všiml jsem si, že v posledních letech existuje v Německu tendence vidět 20. století jako století hrůz, což je pochopitelné vzhledem k německým dějinám a nacismu. Přitom máme problém připustit, že z pohledu východo- a středoevropských zemí bylo 20. století zároveň dobou, kdy po staletích cizí nadvlády poprvé došlo k národní emancipaci a kdy se zde po 1. světové válce vytvořily demokratické systémy.

Kafka: 20. století si člověk nesmí ani idealizovat, ani ho nemá démonizovat. Dějiny bychom měli chápat spíše jako jakousi posilovnu, v níž se nesmíme až příliš zabydlet, jinak nebudeme fit pro budoucnost.

Fit pro budoucnost… dostáváme se tady k projektu Zipp?

Klingan: Jak je patrné z názvu, má náš projekt za cíl fungovat jako zip… Nazvěme ho prostě „zipem u teplákové soupravy dějin“! Původně jsme tenhle název vybrali proto, že vyvolává představu procesu, kdy jedna strana zapadá do druhé, je to symbol snadno fungujícího spojení, které je pevné, ale dá se zas lehce uvolnit. A chtěli jsme nějaký obyčejný výraz, abychom opustili všechny ty neskutečně komplexní pojmy, které se začnou kupit, když hovoříme o česko-německých vztazích.

Zipp pochopitelně není ani prvním česko- německým výměnným projektem, ani tím největším. V první řadě je třeba uvést Česko-německý fond budoucnosti, jehož českým ředitelem jste po řadu let byl Vy, pane Kafko. Fond budoucnosti byl založen roku 1997 a původně měl fungovat deset let. Na Vaše výslovné přání jeho činnost trvá i po roce 2007. Proč jsou bilaterální výměnné programy ve sjednocené Evropě ještě vůbec nutné?

Kafka: Bilaterální oblast je krásným mezistupněm mezi tím, co se pořádá na národní úrovni, a tím, co organizuje Evropská unie. Na národní i na evropské úrovni musíme plnit mnoho úkolů, které jsou povinné. To, co můžeme dělat na bilaterální úrovni, je něco jako volná jízda v krasobruslení. Můžeme se rozhodovat zcela nezávisle, můžeme zkoušet, hledat určité výklenky – lidé se mohou angažovat v oblastech, které jsou pro ně lehce přehlédnutelné, a mohou v nich růst. Najednou se stávají aktéry na mezinárodní scéně a mohou něčeho dosáhnout. To umožňuje určitou katarzi zdola. Bilaterální vztahy jsou úžasným luxusem, jaký si všichni zasloužíme.

Fond budoucnosti je mocný nástroj – v prvních deseti letech měl k dispozici 85 milionů euro. Zipp, plánovaný na dva a půl roku a dotovaný třemi miliony euro, jistě není konkurenčním, ale doplňujícím projektem. Může Zipp dosáhnout něčeho, co se Fondu budoucnosti nedaří?

Klingan: Faktem je, že Zipp, tak jako jeho „předchůdci“, projekty Büro Kopernikus a Bipolar, představuje na širokém poli „diplomacie kulturní výměny“ spíše výjimku. Tato iniciativa Spolkové kulturní nadace umožňuje reagovat přímo na konkrétní situaci dané kulturní scény a uvést v život tematické projekty, založené na intenzivní spolupráci různých aktérů, iniciativ a institucí. Na rozdíl od Fondu budoucnosti je Zipp odborně vedený projekt a soustřeďuje se pouze na několik dílčích projektů spíše většího rozsahu. V centru pozornosti stojí otázky, které jsou dnes stejnou měrou relevantní v Německu i v Česku – otázky po dědictví demokratických hnutí, zkušenostech procesu transformace nebo budoucnosti měst. Takže vidíte, že nejde o konkurenci, nýbrž že se spíše doplňujeme. Bylo pro mě důležité, že rozhovor pro náš časopis se odehraje v tomto složení také proto, že existuje skutečně celá řada institucí a iniciativ, které svým dílem přispívají ke zlepšování komplexních česko-německých vztahů. Musím přiznat, že mě zpočátku překvapilo, kolik pozornosti se v diplomatické sféře tomuto zlepšování stále ještě věnuje a jak rozhodné místo tento diskurs při popisu vzájemných vztahů obou zemí dosud zaujímá. Občas si však nejsem jistá, zda strukturní opatření skutečně odpovídají aktuálním vztahům. Mé rozhovory s pracovníky v kultuře a umělci mi v minulém roce potvrdily, že problematizovaný pohled našich zemí na sebe navzájem se přinejmenším na tomto poli emancipoval. Naším tématem byly zřídkakdy samy německo-české vztahy, ale spíše vazby s mezinárodními diskursy a sítěmi.

Pane Wegere, považujete v éře globalizace bilaterální projekty za smysluplné? Jakou funkci může plnit tak malý projekt, jako je Zipp?

Weger: Ačkoli jsem přesvědčený Evropan, považuji bilaterální vztahy za enormně důležité. Jak již bylo řečeno, nabízejí prostor kreativitě – prostor, v němž může vzniknout cosi kvalitativně jiného, než když se na tom má shodnout 27 států.

Ale platí to i pro oblast kultury? Vždyť umění je již dlouho internacionální a mezinárodně propojené, v neposlední řadě díky trhu s uměním.

Weger: Umění je globalizované již celá staletí, vzájemně se ovlivňuje. Nicméně bilaterální program, jako je Zipp, dává státu, jako je Česká republika šanci prezentovat se na německé kulturní scéně ve velkém rozsahu. Objektivně je Německo s 80 miliony obyvatel v Evropě mocný faktor, zatímco Česká republika s deseti miliony patří k menším státům. Když však Němci a Češi spolupracují na bilaterálním projektu, znamená to, že se setkávají na téže úrovni a vedou dialog jako rovnoprávní partneři.

Kafka: Kdyby se vše odehrávalo na mezinárodní úrovni, tak bychom se ocitli v rovině přehánění – aby nás bylo v globalizovaném světě vůbec slyšet, museli bychom nahlas křičet, přepjatě formulovat, provádět strategické tahy. I v oblasti umění je třeba vytvářet konstelace, v nichž panuje klid, v nichž mohou zaznít i tišší tóny.

Je právě zde potenciál projektu Zipp?

Kafka: Na Zipp je velmi důležitý fakt, že program probíhá pod odbornou kuratelou. U Fondu budoucnosti může o dotaci pro svůj projekt žádat kdokoli a rozhodnutí o tom, co ten který projekt hodlá dělat nebo čeho chce dosáhnout, je zcela na straně žadatelů. Právě v protikladu k tomu je dobré, že se v případě Zipp rozhoduje „shora“, protože tím mohou být otevřeny možnosti, které by si ti „zdola“ ani netroufali navrhnout. Přináší to nové impulsy.

Weger: V normální praxi není obvyklé, aby se třeba divadelníci pustili do projektu s historiky. K tomu došlo z podnětu Zipp, jinak by se dílčí projekt 1968 /1989 vůbec neuskutečnil, což by byla škoda, protože již teď vidíme, že spolupráce je velmi plodná. Historici se mohou od spontánních divadelníků lecčemus přiučit.

Jak vypadá aktuální situace na české umělecké scéně? A na jaké estetické obohacení, pokud něco takového vůbec existuje, se od Zippu mohou těšit Prahu a Berlín?

Klingan: Situace, o níž mluvíte, je přirozeně mnohostranná, ucelená a zajímavá, jako všude tam, kde člověk dostane příležitost vhlédnout do umělecké tvorby na určitém místě. Svědectví o tom podávají projekty v rámci Zipp. Všichni víme, že předpoklady pro vznik současného umění a jeho organizaci jsou z hlediska evropského kontextu rozdílné. Při pohledu zvnějšku se neubráním dojmu, že to v této oblasti není zas tak úplně jednoduché. My si neumíme představit, že kupříkladu taková instituce, jako je pražské divadlo Archa, dosud musí bojovat o právo na existenci. Archa je přitom v Česku nejdůležitější adresou, pokud jde o aktuální dění v oblasti tance, divadla a performance, a to jak na mezinárodní, tak na lokální úrovni. Takové mezery působí opravdu v příkrém rozporu se všeobecným vývojem Prahy. Nevyhnutelně se objevuje otázka, proč město, které tak impozantně opravilo svou historickou fasádu, má takový problém s přítomností?
Obohacení, které Zipp v této souvislosti může přinést, nebude ani tak na rovině estetické, jako spíše v kontextu, který můžeme nabídnout, v syntéze několika perspektiv v rámci jednoho tematického celku. To je vždycky obohacení, jako u již zmíněné spolupráce na tematickém celku „68 / 89 – Divadlo. Doba. Dějiny“. Tato látka je přirozeně obzvlášť napínavá a rozhodně nelze říci, že o významu těchto událostí panuje v obou zemích shoda. Pro nás bylo důležité zaměřit se na kulturní vývoj i po roce 1968, na osud kontaktů mezi Východem a Západem v 70. letech a také na roli osmašedesátníků při pádu komunismu v roce 1989. A ptát se, jaké mýty a symboly dnes ovlivňují vzpomínky na tyto události.

Weger: V obou zemích existují na toto téma dokonce různé vnitřní diskursy a nepanuje zde konsensus ani v tom, jaký význam měl rok 1968 pro vlastní zemi. Navíc vzniklo dnešní Německo z bývalé SRN a NDR, kde byly události vnímány dost odlišně a jinak se na ně vzpomíná. Rok 1968 je navíc třeba zhodnotit globálně – v kontextu Paříže, USA, Vietnamu, ale také Rumunska a březnových událostí v Polsku. Jsou to různé fenomény, které spolu všechny navzájem souvisely, i když to tehdejší účastníci nevnímali. Při spolupráci v rámci Zipp bude možné tyto fenomény blíže osvětlovat a v tom vidím velký potenciál.

Kafka: Tady je třeba opatrnosti, protože toto téma by se mohlo stát příkladem oné sisyfovské snahy nacházet kontinuitu někde, kde vládne diskontinuita. Pro naše sousedství znamenal rok 1968 na dlouho konec – konec českých iluzí po vstupu Rusů, a stagnace hnutí v Německu v 70. letech vedly k tomu, že se každý do hloubky začal zabývat sám sebou. Došlo k úplnému odcizení. Ztráta toho, co jsme měli společného, zahájená rokem 1968, by se měla také probrat, protože rovněž patří k reflexi 20. století.

Pane Kafko, vy jste do češtiny přeložil „Struwwelpetera“… Jaký verš z této proslulé dětské knížky Vám toho nejvíce prozradil o Němcích?

Kafka: Tak citovat bohužel nic nemůžu, ale legrační bylo, že se hned po zveřejnění ozvala redaktorka Prager Zeitung, aby se dozvěděla, kdo „to spáchal“. Byla si jistá, že za zveřejněním překladu může být jen snaha ukázat, jak hrozní Němci jsou. Když jsem jí vysvětlil, že právě „Ježipetr“ je důvodem, proč mám německou kulturu tak strašně rád, byla úplně ohromená. V recenzi knihy pak stálo, že jsem měl alespoň v předmluvě zmínit, že v Německu existovala i fáze jiné, antiautoritativní výchovy… Vidíte, je toho ještě spousta, co se o sobě musíme učit.



Tomáš Kafka
Narodil se roku 1965, otec Vladimír Kafka byl překladatelem díla Franze Kafky. Je vedoucím „Odboru států střední Evropy“ na Ministerstvu zahraničních věcí ČR, v minulosti byl ředitelem českého pracoviště Česko-německého fondu budoucnosti, od roku 1995 překládá z němčiny, např. Bernarda Schlinka, Durse Grünbeina, Thomase Brussiga, Jiřího Grušu, F.C. Delia a Wernera Schwaba. Roku 2001 mu byl udělen Spolkový kříž za zásluhy.

Katrin Klingan
Narodila se v rakouském Lienzi, studovala komparatistiku a hispanistiku na univerzitách ve Vídni a v Madridu. Podílela se na koncepci a organizaci různých kulturních akcí ve Vídni. Od roku 1998 do roku 2001 působila jako dramaturgyně na Wiener Festwochen. V letech 2001 a 2002 pracovala jako poradkyně pro kulturní projekty u bankovní skupiny Erste Bank-Gruppe v Rakousku, České republice, Chorvatsku a Slovensku. V letech 2003 – 2006 kulturní vedoucí projektu „relations“. Předsedkyně „relations e.V.“ a od roku 2007 vedoucí projektu Zipp – česko-německé kulturní projekty.

Tobias Weger
Narodil se roku 1968 v Mnichově, studoval historii, francouzštinu a etnologii v Mnichově, byl zaměstnán jako odborný pracovník Městského archivu v Mnichově, kulturní referent pro Slezsko ve Slezském muzeu ve Zhořelci, od roku 2004 je vědeckým pracovníkem Spolkového institutu pro kulturu a dějiny Němců ve východní Evropě v Oldenburgu, roku 2005 doktorát v Oldenburgu. Je členem sboru kurátorů Zipp – česko-německých kulturních projektů.

Christiane Kühl
Novinářka na volné noze, žije v Berlíně. Pracovala jako kulturní redaktorka Taz / Tageszeitung, divadelní redaktorka Kultur- SPIEGELu a rozhlasová redaktorka radia Eins / Rbb. Dnes pracuje pro různá periodika, kromě jiného je redaktorka časopisu „Herbst. Theorie zur Praxis“, který vydává festival Štýrský podzim ve Štýrském Hradci.


Tento rozhovor vyšel v prvním magazínu Zipp – česko-německých kulturních projektů v květnu 2008.


zpět k přehledu

 
 

Tiráž / Tisk