Zipp – česko-německé kulturní projekty /

 

Světy života /


Utopie moderny: Zlín /


Kafka /


1968|1989 /

 
Iniciativa německé Spolkové
kulturní nadace
Kulturstiftung des Bundes
 

O hranicích éteru

Autor Michal Rataj

Máme-li hovořit o současném akustickém umění v Česku, je třeba mít na paměti jeden fenomén, který platí nejen pro umění, ale pro celou českou společnost posledního století – je jím diskontinuita, která postihla politickou, společenskou a tvůrčí sféru a značně ovlivnila obraz české společnosti.

Nicméně i navzdory oné diskontinuitě můžeme u současných aktivit v oblasti radioartu z perspektivy veřejnoprávní platformy Českého rozhlasu vnímat bohatou tradici, pojící současnou tvorbu s různými počiny minulého století – od Burianových voicebandů, konkrétní poezie, produkce Elektronického studia Československého rozhlasu v Plzni v 60. a 70. letech, produkce Experimentálního studia v Bratislavě až po nejmladší pokus o soustavnou (a zejména „svobodnou“) reflexi současného zvukového umění v Audiostudiu Československého rozhlasu v Praze, které působilo – do jisté míry rozporuplně – pouze v letech 1990–1994.

Za to, že se o aktuálním dění v oblasti akustických umění ještě ani na počátku nového tisíciletí příliš nehovořilo, může opět ona diskontinuita, konkrétně v oblasti vysokoškolské, kde v posledních patnácti letech stále ještě chyběla střední generace a jen pozvolna se na některých místech dařilo překlenout generační rozpětí mezi současnými třicátníky a pomalu odcházejícími šedesátníky.

V „porevolučním“ česko-slovenském prostoru sice už během 90. let existovala řada výukových i tvůrčích aktivit zejména privátního a neziskového charakteru, ale Československý, od roku 1993 Český rozhlas ani dalších instituce je reflektovaly spíše sporadicky.

Až od ledna 2003 se ve vysílání kulturního kanálu Českého rozhlasu 3 – Vltava poprvé objevil pořad s názvem PremEdice Radioateliéru. Radioateliér je pořad, který se doslova narodil novému programovému schématu stanice v polovině roku 2002, PremEdice pak byla ustanovena jako premiérová řada tohoto programového slotu, přinášející každý měsíc jednu novou kompozici vytvořenou přímo pro něj.

Se vznikem pořadu nutně vyvstala celá řada otázek, které se týkaly priorit a vizí, jež by opět pomohly vytvořit jakousi kontinuitu – kontinuitu producentských aktivit, objednávkového systému ve vztahu k potenciálním autorům a také podmínky pro vznik živé a aktivní „scény“.
Hlavní snahou nového programového slotu bylo od počátku shromáždit okruh domácích autorů, kteří by v dlouhodobějším horizontu vytvořili jakési „jádro“ scény, jež by se vyprofilovala do scény radioartové. Zdálo se nám, že k takovému procesu lze jen stěží zaujímat „institucionální stanovisko“ a normativně určovat, jací umělci a s jakou tvorbou by se na konstituování této scény měli podílet. Snad každý takovýto počátek je spíše záležitostí motivace, nabídnutí čehosi alternativního – napříč vzdělanostním zázemím, estetikami, existujícími scénami i subjekty, které v malé české kotlině ne vždy úspěšně komunikují. Vždyť při pohledu do globálních dějin radioartu je patrný právě onen otevřený, integrační typ tvůrčího myšlení.

Umělci, kteří vytvořili první kompozice, se dají rozdělit do tří skupin. Nejmladší generace autorů přišla z prostředí domácích vysokých uměleckých škol, další skupinu tvořili v 90. letech velmi aktivní umělci shromáždění kolem MediaLabu v Jelení ulici v Praze a na něj navazujícího komunitního Rádia Jelení (dnes lemurie.cz), a konečně to byli umělci pohybující se na domácí improvizační scéně.

Od počátku bylo zřejmé, že to nemá být rozhlasová (či jiná) instituce, která bude určovat kontext nové radioartové scény, nýbrž že to musejí být umělci sami a jejich díla. Proto nejdříve musel vzniknout větší počet děl, která vytvořila estetická a hodnotová kritéria – jistý tvůrčí diskurs, do něhož se promítly signály nejen z domácí, ale i globální scény. V oblasti současné rozhlasové tvorby snad není žádná více „nadnárodní“ sekce než právě radioart.

V závěru bych rád zmínil tři aspekty, které jsou pro aktivity Českého rozhlasu v oblasti akustických umění důležité.
1. je stále zřejmější, že internet se stává globální pamětí lidstva, a proto je i v malém měřítku programového archivu veškerá doposud odvysílaná tvorba PremEdice Radioateliéru k dispozici na portálu rAdioCUSTICA, www.rozhlas.cz/radiocustica. Do konce roku 2008 bychom se měli dočkat kompletní anglické verze.
2. domácí scéna vzniká v neustálé konfrontaci s umělci ze zahraničí, čímž dochází k permanentnímu vytváření tvůrčích diskursů a také kontaktů, které často vedou k reálné spolupráci.
3. živnou půdou, bez níž by PremEdice Radioateliéru nemohla posledních šest let růst, je producentská platforma Evropské vysílací unie EBU Ars Acustica www.ebu.ch/arsacustica, která poskytuje mezinárodní institucionální zázemí paralelně k onomu internetovému a umožňuje na velmi osobní úrovni ten nejužší kontakt se zeměmi a étery, které nebyly výše zmíněnou diskontinuitou postiženy tak, jako éter malé české kotliny. Když přehlédnu uplynulých šest let existence akustických umění v Českém rozhlase, mám pocit, že umění zvuku a éter (ať už ten reálný či virtuální) mají svůj limit pouze v míře invence a ve schopnosti vytvářet komunikační mosty, nikoli je bořit. Při hledání společné česko-německé kontinuity by to mohlo být velmi produktivní pole.



Michal Rataj
Narodil se roku 1975 v Písku, pracuje jako skladatel, rozhlasový producent a hudební vědec. Studoval kompozici a hudbu v Praze, Londýně a Berlíně. Od roku 1999 pracuje jako producent, roku 2004 absolvoval rezidenční pobyt pro umělce v Museums Quartier ve Vídni. Skládá hudbu pro film, divadlo a rádio, je redaktorem Českého rozhlasu v Praze a vydavatel edice CD „rAdioCUSTICA“. Člen pracovní skupiny „Ars Acustica“ Evropské rozhlasové unie (EBU). V současné době stipendium Fullbrightovy nadace na Kalifornské univerzitě v Berkeley.


Tento článek vyšel v magazínu Zipp – česko-německých kulturních projektů v květnu 2008.


Tiráž / Tisk