Zipp – česko-německé kulturní projekty /

 

Světy života /


Utopie moderny: Zlín /


Kafka /


1968|1989 /

 
Iniciativa německé Spolkové
kulturní nadace
Kulturstiftung des Bundes
 

Zrychlení a klid


Gabriel M. Paletz: Pane Danielsene, pane Hovorko, chci s vámi mluvit o stavu a o perspektivách německého a českého dokumentárního filmu. Jak reagují němečtí a čeští filmaři na své aktuální životní okolnosti a jak to souvisí s tradicí filmového dokumentu v obou zemích?

Claas Danielsen: V Německu existují dvě zcela odlišné tradice, západoněmecká a východoněmecká. Východoněmecké filmy se produkovaly hlavně ve státním studiu DEFA, kde vznikl velmi osobitý styl, představovaný vynikajícími filmaři jako Winfried Junge, Volker Koepp, Jürgen Böttcher či Helke Misselwitz. Byla to škola tichého pozorování a divák se z těchto dokumentů, pokud dokázal číst mezi řádky, opravdu mohl dozvědět mnohé o tom, jaké problémy lidi zaměstnávají. Současně vznikaly i zjevně politické filmy s jasnou propagandistickou misí – nejznámějšími příklady jsou Walter Heynowski a Gerhard Scheumann. Existoval tedy zjednodušeně řečeno oficiální i neoficiální obraz života v NDR. V západním Německu byl dokumentární film celá léta vyloženě politický, obzvlášť po roce 1968. Sdělení bylo často důležitější než obrazová řeč a film měl sloužit jako zbraň v politickém boji. Mnozí filmaři byli zakotveni v politické tradici, ale vytvořili zcela osobitý styl, jako například Klaus Wildenhahn. Ten se ve svých klidných, niterných pozorováních věnoval každodennímu životu dělníků, který ponechával zcela bez komentáře. Západoněmeckou dokumentaristiku trvale ovlivnil jak styl amerického „Direct Cinema“, tak i francouzského „Cinéma Verité“. Německá dokumentární tradice tedy obsahuje směs různých stylů a přístupů. V současnosti nalezneme v německém a evropském dokumentárním filmu napínavou kombinaci stylů a způsobů vyprávění až po hybridní formy, kde se stírají hranice mezi fikcí, dokumentárním filmem a animací. Díky tomu se žánr dokumentárního filmu stal mimořádně vzrušující – pro mě osobně daleko více než hraný film.

Pane Hovorko, jsou z Vašeho pohledu české tradice také tak diferencované jako německé, jak je právě popsal pan Danielsen?

Marek Hovorka: Česká tradice dokumentárního filmu je zvláštním způsobem provázána s aktuálními dějinami. V dobách politické svobody, jako například ve 30. letech, vznikaly v Československu experimentální filmy, třeba od Alexandra Hackenšmída, který svou kariéru zahájil jako producent dokumentárních filmů v Československu a pak se stal jedním z vlivných avantgardních režisérů a kameramanů, nejdříve v New Yorku a později v Los Angeles. V 60. letech hrál politický dokument velmi významnou roli při liberalizaci české společnosti, a to nejen kvůli obsahové stránce, nýbrž i z estetických a formálních důvodů. V totalitních dobách byly filmy zase daleko poetičtější. Jako jistá zvláštnost českého dokumentárního filmu se tehdy vyvinul esejistický film. Vlastní téma se v něm skrývalo za scénami a hlavními postavami a nebylo tak stavěno na odiv. Po politickém převratu konce 80. let 20. století a v neposlední řadě také díky technickým novinkám se situace dokumentárního filmu kompletně změnila. České dokumenty z 90. let jsou převážně díla mladých autorů – studentů nebo bývalých studentů FAMU, ale také některých známých starších režisérů, kteří pro sebe v dokumentárním filmu objevili nové perspektivy. Naši dnešní politickou svobodu lze vyčíst ze způsobu zpracování českých dokumentárních filmů.

Jaký význam má umělecký filmový dokument v rámci české filmové tradice?

Hovorka: Pro mě patří k uměleckému filmu specifický filmový jazyk, autorský styl, podle kterého poznáme výjimečné režiséry. Nestačí ale, když je film prostě jenom krásný. Kinematografie dokumentu musí být spojena s naší aktuální životní skutečností. Je často jednodušší natáčet o minulosti, která má již ustálený výklad. Reflektovat přítomnost, na niž nemá společnost jasný názor, je těžší, ale také podstatnější. Podstatou dokumentárního filmu je permanentní pochybnost.

A jakou roli hraje umělecký dokument v dnešním Německu?

Danielsen: Dříve často stačilo, pokud dokumentární film přinášel určité závažné politické poselství a pokud filmař přistupoval k práci se „správným“ postojem, i když film pak třeba nebyl řemeslně dobře udělaný. To se úplně změnilo. Způsob, jakým režisér při vyprávění svého příběhu zachází s realitou, jak pracuje s obrazem a zvukem a jak si vypracovává vlastní filmový jazyk – to vše je přinejmenším stejně důležité jako samo téma a výpověď filmu. V tomto bodu sdílíme s Markem tutéž vizi, jaký by měl dokumentární film být. Projekt „Breathless“ chce tvůrcům dokumentárních filmů dodat odvahu, aby pracovali kreativně, aby se dopracovali k vlastnímu způsobu vidění a vlastnímu vypravěčskému stylu. A to bez nátlaku nějakého filmového fondu, který vyžaduje detailně vypracovanou strategii distribuce, i bez nátlaku vysílače, podle něhož film musí pasovat do určitého vysílacího místa a přesně odpovídat zadání, jak má být udělaný a jak má být dlouhý. Jde o prostor volnosti pro filmaře, v němž mohou vyprávět příběhy, které jsou důležité pro ně osobně a za které se vášnivě angažují. Filmy mají být tak kreativní a svobodné, jak to téma vyžaduje.

A s jakými omezujícími podmínkami a překážkami jsou čeští tvůrci dokumentárních filmů obvykle konfrontováni?

Hovorka: Pro dosud nezkušené studenty filmové školy je po praktické stránce jednoduché točit filmy. Po škole mají naopak zkušenost a znají dobře své řemeslo, ale většinou nemají na své filmové projekty peníze. Od jediného státního fondu, který v České republice subvencuje filmovou produkci, člověk dostane zpravidla 50 procent rozpočtu, který potřebuje. Proto skoro každý režisér nebo producent, který dostane státní prostředky, potřebuje dodatečnou podporu od České televize. Česká televize umí být velmi liberální, ale je to pořád jen televize. To pro produkci znamená, že si musí osvojit řeč vysílače.

V čem spočívá zvláštní kvalita dokumentárního filmu ve srovnání s hraným?

Danielsen: Občas není jednoduché vést přesnou dělící čáru mezi hraným a dokumentárním filmem. Filmy, u nichž se rozplývají hranice, jsou často ty nejnapínavější. Přirozeně je zvláštním atributem dokumentárního filmu, že se zabývá opravdovým životem. Ale co to je opravdový život? Dokumentární film vnímá realitu pohledem režiséra a přetváří ji očima a rukama střihače do reality nové, subjektivní. Dnes nerozhodují ideologie, nýbrž mechanismy trhu o tom, kdo dostane kolik peněz na jaký druh filmu. Člověk se od toho může osvobodit určitou partyzánskou taktikou, kdy natočí film vlastní levnou kamerou a sestříhá si ho sám na notebooku. Takto lze dokumentární filmy vyrábět, ale pro profesionální postprodukci a distribuci filmu prostředky stejně nejsou. Existují sice nové distribuční možnosti prostřednictvím internetu, ale z toho se nedá žít.

Pane Hovorko, čím se pro Vás liší znázornění našeho životního světa v dokumentárním a v hraném filmu?

Hovorka: Žijeme v době, kdy umění reflektuje svět skrze dokumentární, autentické, osobní prostředky. Netýká se to zdaleka jen vzestupu pozornosti vůči dokumentárnímu filmu. Například v české literatuře je v posledních letech velký zájem o edice dopisů a deníkovou a memoárovou literaturu – zde nyní čtenáři i kritici nalézají silné příběhy, které se vytratily z románů. V dnešní době je skutečnost tak naléhavá a lze ji tak lehce filmovat. Navíc je daleko jednodušší natočit dokument než hraný film. Když člověk točí dokument, jsou všechny důležité detaily, díky nimž film působí opravdově, již k dispozici. Hraný film si svůj vlastní svět musí teprve vytvořit. Nevím přesně proč, ale dobré filmy jsou mezitím opravdu nedostatkové zboží. Některé hrané filmy dokonce předstírají, že jsou soukromě natočeným dokumentem.

Jak by na německé publikum mohla zapůsobit konfrontace s českými životními světy – a naopak?

Danielsen: V první řadě jde především o uvědomění. Dokumentární film otevírá pohled za palcové titulky masmédií. Slovo globalizace je přitom velmi všeobecný nadpis pro celou řadu velmi diferencovaných transformačních procesů. Může být velmi zajímavé ponořit se hluboko do života jiných lidí a vcítit se do něj, především ve vztahu mezi Německem jakožto velkou evropskou zemí se svými problematickými dějinami a menším Českem, které muselo trpět pod německým imperialismem. Obě země prošly velmi závažnými procesy transformace. Přitom se zkušenosti východních Němců blíží těm českým. Naděje východní Evropy se za dnů Pražského jara upnuly na Československo. To vše nabízí filmařům bohatou látku. Současně chceme chápat projekt „Breathless“ velmi volně – neomezuje se striktně na české nebo německé otázky. Tématem je „zrychlení“. Tím je myšlena rychlost našeho všedního života a jeho změn, která provází dějiny 20. století až do současnosti. Přáli bychom si, aby filmaři reflektovali současný život pohledem doširoka otevřeným. Mohl by například vzniknout film, který natočí Čech nebo Němec nebo oba společně v Indii. Projekt je otevřený nejrůznějším přístupům.

Jaké politické konsekvence má podpora výrazně uměleckých filmů?

Hovorka: Politický film nemusí pojednávat o určité straně nebo o politikovi – jde spíše o to dosáhnout úrovně, která umožní divákovi zcela osobní změnu perspektivy. Jde o analýzu provokujícím způsobem, který nenechá diváka klidným. Jednoduše to vystihuje motto našeho festivalu Myslet filmem!

Danielsen: Motto našeho festivalu to doplňuje: the heart of documentary, srdce dokumentárního filmu, kde ve slově heart je tučně vytištěno art. Propojení emoce a umělecké výpovědi je pro nás zásadní.



Claas Danielsen
Narodil se roku 1966, studoval dokumentární režii na mnichovské Vysoké škole televize a filmu. Natočil sedm filmů a v letech 1999 – 2004 vytvářel koncepci pro evropskou iniciativu dalšího vzdělávání dokumentaristů Discovery Campus. Od roku 2004 je ředitelem DOK Leipzig – Mezinárodního lipského festivalu dokumentárních a animovaných filmů. Danielsen je členem mezinárodních porot na filmových festivalech, grémií rozhodujících o podpoře a také poradcem Evropské filmové akademie.

Marek Hovorka
Narodil se roku 1980 v Jihlavě, studoval dokumentární film na FAMU v Praze. Roku 1997 spoluzaložil Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě, který od té doby vede. Hovorka je členem redakčního kruhu řady sborníků o dokumentu „DO“ a měsíčníku „dok.revue“. Jako porotce se účastní různých mezinárodních filmových festivalů.

Gabriel M. Paletz
Studoval scenáristiku, filmovou teorii a praxi na univerzitách Yale a University of Southern California, kde získal doktorát. Na College of William and Mary, Duke University a USC učil dějiny filmu, teorii a produkci. Je autorem mnoha publikací a vystupoval jako komentátor v různých amerických rozhlasových pořadech. V současné době je docentem dokumentárního filmu a scenáristiky na Prague Film School.


Tento článek vyšel v prvním čísle magazínu Zipp – česko-německé kulturní projekty v květnu 2008.


Tiráž / Tisk