Zipp – česko-německé kulturní projekty /

 

Světy života /


Utopie moderny: Zlín /


Kafka /


1968|1989 /

 
Iniciativa německé Spolkové
kulturní nadace
Kulturstiftung des Bundes
 

Vùng biên giới , Breathless, rádio d-cz

ŽIVOT SOUSEDŮ JE VŽDY ŽIVOTEM TĚCH DRUHÝCH. Můžeme si s nimi den co den povídat na chodbě, zvát se vzájemně na kávu nebo si v době dovolené zalévat kytky, ale jakmile se za námi zavřou dveře od bytu, zůstávají sousedé sousedy a my si žijeme svůj vlastní život. Se sousedskými zeměmi se tomu má podobně.

Německo-české životní světy jsou v první řadě nejprve světem Němců a světem Čechů. V globalizovaném 21. století sice stále méně záleží na bezprostředním geografickém sousedství: specifické zkušenosti lidí jsou určovány ekonomikou, turistikou a migrací, jež se stávají paradigmatem, jehož souvislost se středoevropským prostorem už ani není tak patrná. A bezesporu také platí, že bez povědomí o společných dějinách a beze snahy vytvářet mosty mezi národy se nedostaneme ani o krok dál. Úspěch bilaterálního kulturního projektu vždy bude záviset na přesnosti, s níž dokáže zaměřit svou pozornost na konkrétní životní okolnosti lidí, kteří v dané zemi žijí. Na toto téma vyvinul Zipp tři projekty v různých uměleckých formátech.

Nepřesvědčíme-li se o tom na vlastní oči, pak můžeme sotva mluvit o tom, jak vypadá třeba všednodenní život v německo-českém pohraničí. Co se nachází mezi Prahou a Drážďany chtěli zjistit divadelníci ze skupiny Rimini Protokoll (Helgard Haugová / Daniel Wetzel) se svým projektem Vùng biên giới . A našli - Vietnam, hraniční oblast jedné generační zkušenosti. Rodiče přišli jako smluvní dělníci do komunistických bratrských zemí NDR a ČSSR, jejich děti vyrůstaly ve stáncích rychlého občerstvení, večerkách a příhraničních tržištích. Dnes chtějí dosáhnout něčeho víc.

Němečtí a čeští filmoví dokumentaristé se pokoušeli v projektu Breathless zachytit společenskou realitu ve chvíli, kdy všednodennímu životu stále více dominuje zrychlená konzumní kultura. Možná si filmaři až při společné práci uvědomili, jak silně globalizace ovlivňuje výběr jejich témat a jak se podobají i po formální stránce tradice filmového dokumentu obou zemí.

Jeden problém měli filmaři společný také s tvůrci radioartu, kteří se účastnili projektu rádio d-cz: v mediální krajině, která stále méně přeje experimentu a stále více standardizuje vysílací formáty, je takřka nemožné realizovat náročné projekty. Přitom právě médium rozhlasu je předurčené k tomu, aby se šířilo plošně. Rádio, pokud se neomezuje jen na internetové vysílání, nabízí umění neporovnatelně větší platformu, vysílá přímo do životních světů svých posluchačů, ať se nacházejí kdekoli. Cožpak není právě éter jako stvořený k tomu, aby zpochybnil pojem strnulých, na národních hlediscích bazírujících hranic?


Tiráž / Tisk