Iniciativa německé Spolkové
kulturní nadace
kulturní nadace
Češi jsou výtvorem své vlastní literatury
Autor Jiří Gruša a Ronald Düker
Roland Düker: Franz Kafka byl za socialismu zavrhován jako iracionalista. V čem spočívá politicky výbušná síla jeho literatury?
Jiří Gruša: Důležitou roli hrálo, že Kafka je autor píšící německy, a také to, že je samozřejmě velmi enigmatický. Kafkova literatura se jednoznačné politické interpretaci vzpírá, proto zprvu Kafka za úhlavního nepřítele komunismu neplatil, nikdy se ostatně nepouštěl do polemik. Zpočátku ho v tomto ohledu bylo možno směle ponechat stranou. Ale právě proto, že Kafka nebyl nijak rozhodně politický, začal být v 60. letech tak zajímavý: Liblická konference se stala důležitým krokem k výkladu literatury oproštěnému od ideologie. A to se zas velmi zpolitizovalo: recepce Kafky, podnícená liblickou konferencí, byla rozhodující pro společenský pohyb dalších let.
Jak si Vy osobně pamatujete na dobu kolem liblické konference a na náladu v oněch dnech?
Gruša: Mám na to velmi osobní vzpomínky, protože jsem tehdy bydlel v Praze v témže bytě jako můj tchán, germanista Eduard Goldstücker. Tam se konaly všechny porady týkající se konference, takže jsem tehdy všechny účastníky viděl a mluvil s nimi. Bylo také v plánu, že příspěvky z konference přeložím, ale musel jsem na vojnu, a tak byl vybrán jiný výborný překladatel. Člověk ale nesmí zapomínat, že Kafka byl překládán do češtiny hned záhy, například Milenou Jesenskou. V dobách socialistického realismu pak Kafka pochopitelně žádnou roli nehrál. Liblická konference byla tedy pokusem rehabilitovat autora, který byl znám už dříve, ale mezitím byl odsunut do pozadí. A protože Kafka platil zpočátku za neideologickou osobnost, byli soudruzi nahoře zticha, když se v Liblicích začalo diskutovat o jeho díle. Neměli ani tušení, co se na ně ještě chystá. V té diskusi byla skutečně notná dávka výbušnosti, to Goldstücker opravdu velmi chytře zosnoval.
Pražské jaro bylo tedy výsledkem jedné původně literární debaty?
Gruša: Literatura hrála v české společnosti už tradičně důležitou roli a byla také východiskem politické debaty roku 1968. Bez českých literátů – Kundery, Kohouta, Havla nebo mně – by vývoj směřující k Pražskému jaru vůbec nebyl možný.
V Německu se spisovatel ještě nikdy presidentem nestal. Jak je možné, že v Československu intelektuálové pronikli až do samého středu politické moci?
Gruša: Německou specialitou v politice je zřejmě zas obor práva. My jsme se řídili spíš podle francouzského modelu, kde do diplomacie vstupovali básníci jako Stendhal a kde literáti vůbec hráli významnou politickou roli. Moderní český národ je ovšem literárním výkonem. Když to přeženu: Češi jsou výtvorem své vlastní literatury. Proto byla literatura už odjakživa politicky zatížená. A Kafka to přesně chápal. A protože psal německy a ne česky – čímž se z větší části vyhnul národnímu zřetelu –, tak se také šikovně vyhýbal tomu, aby se literatury zmocnila politika. Jsem si jistý, že kdyby Franz Kafka býval psal česky – češtinu velmi dobře ovládal –, pak by nikdy nedosáhl té celosvětové proslulosti. Úzké provázání literatury s politikou může být i prokletím. Havel, všichni ostatní i já – my jsme vlastně chtěli být spisovatelé, a ne jen sloužit své zemi. A přesto se stalo, že jsme nakonec skončili v politice.
Dnes se ale zdá, že už ani v Česku literáti v politice nehrají takovou roli jako dříve.
Gruša: To je pravda a někteří mladší spisovatelé nad tím rádi veřejně lamentují. Já jim vždycky říkám: buďte rádi, že jsme se konečně dostali až sem! Člověk nesmí zapomínat na to, že spisovatel za působení v politice platí vysokou daň. Deset let stráví v úřadu a za tu dobu nic nenapíše. Když se politici konečně stali většími profesionály, nemusí už to nutně dělat spisovatelé.
Pak se literatura definuje zase více jako literatura.
Gruša: Což je velmi důležité. Literatura je přece také záštitou před jazykem nomenklatury. Je nejednoznačná, a proto se jí nelze tak lehce zmocnit. Tedy zcela ve smyslu Kafkově.
Za váš politický boj, například za podpis Charty 77, jste musel zaplatit mimo jiné zákazem publikování. Když se na tomto pozadí díváte na společenskou realitu postsocialistického Česka, vyplatilo se to nasazení, vyplnily se nakonec sny Pražského jara?
Gruša: Krátce před vánocemi jsem jel ze severní Itálie přes Slovinsko a Vídeň do Prahy a nemusel jsem ani jednou jedinkrát ukázat pas. Tehdy jsem si pomyslel: Grušo, tak se to přece jen vyplatilo! Se svobodou se to přece má tak, že když jste svobodný, tak to nevnímáte. Ten, kdo svobodu má, ji velmi snadno považuje za samozřejmou.
Když dnes němečtí a čeští umělci a kulturní pracovníci připravují společné projekty – jaký význam může taková spolupráce mít ve sjednocené Evropě a v globalizovaném světě vůbec?
Gruša: Globalizací jsme se všichni zmenšili, a můžeme proto spolupracovat daleko lépe než dříve. Na rozdílnost už se neklade takový důraz, národní identita nerozhoduje. Dnes musí člověk mít co říci a musí být schopen se dorozumět – pak je komunikativní symbióza možná. Mezi Čechy a Němci už taková období symbiózy existovala – podívejte se na českou literaturu mezi lety 1880 a 1945, která neobyčejně profitovala z kontaktu s Němci. Dnes musí ale jít principiálně a přes hranice jednotlivých států o integraci: integraci Čechů, Němců, Poláků, integraci v rámci střední Evropy a tak dále. Jak já tomu říkám: k.u.k. – kulturní komplexita.
Jiří Gruša se narodil roku 1938 v Pardubicích. Studoval filosofii a dějiny v Praze, roku 1962 získal doktorát z filosofie. Od té doby vydal řadu publikací. Spoluzakladatel literárních časopisů „Tvář“ a „Sešity“, pracoval jako novinář, prozaik, esejista a překladatel (Rilke, Kafka). Roku 1969 mu bylo zakázáno pracovat v oboru, 1977 podepsal Chartu 77. 1981 vycestoval do USA a o rok později přesídlil do Bonnu. Od roku 1993 působil jako český velvyslanec v Německu, poté Ministr školství ČR, velvyslanec v Rakousku. 2004 byl zvolen presidentem Světového PEN klubu, od roku 2005 je ředitelem Diplomatické akademie ve Vídni. Získal řadu poct a cen. Je členem Evropské akademie věd a umění.
Ronald Düker
Je kulturolog a novinář a žije v Berlíně.
Tento rozhovor vyšel v magazínu Zipp – česko-německých kulturních projektů v květnu 2008.
Tiráž / Tisk