Zipp – česko-německé kulturní projekty /

 

Světy života /


Utopie moderny: Zlín /


Kafka /


1968|1989 /

 
Iniciativa německé Spolkové
kulturní nadace
Kulturstiftung des Bundes
 

Liblická konference v roce 1963

Autor Martin Endres

Zatímco ve Spojených státech a v západní Evropě se Franz Kafka hned po 2. světové válce zařadil mezi nejvýznamnější a nejčtenější autory moderny, ve východoevropských zemích byl až do pozdních 50. let autorem zavrženým, a to i přes to, že v Polsku i Československu již více než dvacet let existovaly první překlady „Procesu“ a „Zámku“.

Verdikt, který nad Kafkou vynesly socialistické státy, se zmírňoval jen pozvolna. Ve zpětném pohledu lze sledovat, že přijetí Kafky do veřejného diskursu, zpočátku nesmělé, nesledovalo nějakou generální linii, nýbrž záviselo na kulturně-politické situaci v té které východoevropské zemi. Určující byly také různě silné liberalizující tendence a vliv ze strany nedogmatické marxistické literární kritiky.

Cenzura, strnule lpící na dogmatu socialistického realismu, se v Sovětském svazu a v NDR udržela až do počátku 60. let. I po Stalinově smrti („spisovatelé jsou inženýři lidských duší“) a Chruščovově proslovu na XX. Sjezdu Komunistické strany SSSR v únoru 1956 se objevovaly jen jakési náznaky politické „oblevy“ v kulturní sféře. Kromě všeobecné protizápadní propagandy, která se za pomoci odsuzování a hanobení „měšťáckých“ autorů snažila posílit sovětské sebevědomí vůči konkurujícímu společenskému zřízení na Západě, byly s Kafkovým dílem spojovány především modernismus, dekadence a pesimismus – charakteristiky, které straničtí ideologové striktně odsuzovali.

Rozhodující obrat v obecném povědomí a přijetí Kafky způsobila konečně mezinárodní konference u příležitosti Kafkových 80. narozenin, která se konala 27. a 28. května 1963 na zámku Liblice u Prahy. Na pozadí Chruščovovy doktríny „mírové koexistence“ kapitalismu a socialismu se tato zpočátku čistě literárněvědná akce přetvořila v „politickou událost“ s dopadem, jaký tehdy nikdo nemohl předvídat.

Iniciátor a spiritus rector liblické konference byl pražský germanista a pozdější předseda Svazu československých spisovatelů Eduard Goldstücker. Goldstücker, který po sovětské invazi v roce 1968 musel odejít do exilu, vyzval k účasti na konferenci osmnáct československých a devět zahraničních účastníků (referáty a reakce na ně se objevily ve sborníku „Franz Kafka: Liblická vědecká konference“, který vyšel v roce 1963). Nápadné bylo, že mezi diskutujícími chyběli sovětští vědci. Debata se soustřeďovala především na dva cíle: jednak zhodnotit Kafkovo dílo „z pozic marxismu-leninismu“ a zprostit jej podezření, že jakožto „ideologická výbušnina“ podrývá marxistický světonázor, a jednak nezávisle na aktuálních politických otázkách poukázat na Kafkův vztah k německo-židovské Praze a na jeho roli v české kulturní tradici.

Problém, který se jako červená nit táhl všemi literárními, sociologickými a historicko-politickými aspekty debaty o Kafkově díle, bylo „odcizení“. Na otázky, zda je třeba číst Kafkovy texty jako pouhé demaskování sociálních nepravostí kapitalistického společenského zřízení, jehož součástí se autor cítí, nebo zda je nutno je chápat spíše subverzivně, odpovídali různí účastníci různě. Ohlas socialistického realismu, který zřetelně zazníval z příspěvků účastníků z NDR, omezil fenomén odcizení historicky na měšťanskou společnost. Jiní účastníci, jako francouzský filosof Roger Garaudy či rakouský spisovatel Ernst Fischer, zastávali odlišné nedogmatické pozice. Kafkova aktuálnost byla podle nich právě výsledkem reálného všednodenního prožitku odcizené společnosti. Nahradit skutečnost slepou ideologií a negovat Kafku s jeho „znázorněním rozporů života“ by odporovalo kritickému povědomí marxismu. Při otázce, zda má Kafkova literatura nádech dekadence, který se neslučuje s povinným socialistickým optimismem, se rozhořela diskuse o úloze umění a jeho společenské odpovědnosti. Literárněvědné výsledky, které liblická konference přinesla, se z dnešního pohledu jeví dosti skromné. Důležitější bylo „odtabuizování“ Kafky v socialistickém světě, které se na této konferenci manifestovalo. Konference byla symptomatická pro určitý všeobecný kulturní vývoj, který lze vysledovat až k událostem Pražského jara. Široký publicistický ohlas liblické konference nelze podcenit, a to jak v samotném Československu, tak i v NDR a SSSR. V červnu roku 1967 na čtvrtém sjezdu Československého svazu spisovatelů již zaznívá požadavek liberalizovat marxismus.

Spisovatelé a intelektuálové volají po realismu bez hranic, bez ideologických klapek na očích, a jako nikdy předtím se hlasitě angažují pro svobodu tisku a zrušení státní cenzury. V krátké epoše duchovního a společenského vzedmutí, které tragicky vyvrcholilo v událostech Pražského jara a násilném potlačení reformních snah Alexandra Dubčeka v létě 1968, měla liblická konference ústřední význam. V literárněvědné debatě o dávno zemřelém autorovi se zostřil duch politické revolty, přihlášení se k literatuře mělo koneckonců za cíl převrat společenských poměrů.

O tom, jak úzce byla osobnost Franze Kafky spojena s požadavkem „socialismu s lidskou tváří“ a že se na ni pohlíželo jako na katalyzátor Pražského jara, svědčí ostatně i zpráva očitého svědka vstupu vojsk do Prahy 21. srpna 1968, Heinricha Bölla: „Před Kafkovým rodným domem stál tank s hlavní namířenou na Kafkovu bustu.“



Martin Endres od roku 2000 studuje germanistiku a filosofii na Univerzitě Karla Ruprechta v Heidelbergu. V letech 2004 – 2007 byl stipendistou Studijní nadace německého lidu, od roku 2005 se v doktorském studiu věnuje Friedrichu Hölderlinovi. Pracuje také jako vědecký pracovník v rámci Braniborského vydání Kleista (BKA) a Historicko-kritického vydání Franze Kafky (FKA). Publikoval práce mj. o Hölderlinovi, Kafkovi, Klopstockovi a Heideggerovi.

Tento článek vyšel v magazínu Zipp – česko-německých kulturních projektů v květnu 2008.


Tiráž / Tisk