Zipp – česko-německé kulturní projekty /

 

Světy života /


Utopie moderny: Zlín /


Kafka /


1968|1989 /

 
Iniciativa německé Spolkové
kulturní nadace
Kulturstiftung des Bundes
 

Václav Havel versus Milan Kundera
Spor z „podzimu“ Pražského jara

Autor Alena Wagnerová

Ve všeobecném povědomí evropské kulturní veřejnosti skončilo Pražské jaro vstupem vojsk států Varšavské smlouvy do Československa dne 21. srpna 1968. Méně už se ví o tom, že reformní proces tímto násilným aktem ještě nebyl zcela ukončen. Začala pouze jeho druhá dramatická fáze, při níž česká veřejnost zoufale zápasila o udržení demokratických výdobytků a reformních pozic, kterých bylo dosaženo v první polovině roku 1968.

Komunistický mocenský aparát se zatím krok za krokem uchyloval do područí moskevského vedení. Tato „podzimní fáze“ Pražského jara skončila definitivně volbou Gustava Husáka prvním tajemníkem Ústředního výboru v září roku 1969. Tehdy začalo dvacet let trvající období normalizace a reálného socialismu – zřejmě nejtěžší a nejbeznadějnější období českých dějin 20. století. Jiné obtížné období – nacistická okupace za 2. světové války – trvalo jen šest let a nepřítel byl jasně definován. Reformní síly ve straně se však postavily na přední místa nového politického kursu. Z předehry Pražského jara v první polovině roku 1968 povstala občanská společnost, nesená vizí reformovatelného socialismu. K tomuto hnutí se však rychle přidaly i ty části strany, které svou připravenost k reformám dávaly najevo spíše proto, že se obávaly o moc. Brzy se rozhořela debata o významu Pražského jara pro české a evropské dějiny, která se s přestávkami vede až do současnosti.

Reformní hnutí uvnitř komunistické strany Československa bylo možné již kvůli zvláštní struktuře členstva. Rozhodující byla generace, narozená ve 20. letech 20. století. Pro ni znamenalo rozbití Československa, zpečetěné roku 1938 Mnichovskou dohodou, absolutní degradaci všech demokratických hodnot a uvržení do hluboké hodnotové krize. Při hledání nového politického směřování se tato generace během války neorientovala ani tak na tradici stalinistické KSČ, založené roku 1921, ale naděje na lepší společenské uspořádání čerpala spíše z klasické marxistické literatury. Tváří v tvář stalinistické a poststalinistické realitě 50. let se rozmáhalo rozčarování a potřeba reformních opatření, která slibovala návrat k marxistickým kořenům.

Tento proces v celé své mnohoznačnosti nakonec vyvrcholil Pražským jarem. Otázka – tehdy i dnes – však zní: „Co vlastně bylo Pražské jaro?“ Byla to pouhá stranou kontrolovaná reforma, nebo to byl seriózní pokus uvést v život skutečně novou formu socialistické demokracie, navíc takovou, která se může opřít o slavnou demokratickou tradici první Československé republiky? Na samém počátku této diskuse je spor mezi Milanem Kunderou a Václavem Havlem, který až dodnes kalí vztah těchto dvou velkých českých intelektuálů.

Tuto debatu připomněly před několika měsíci Literární noviny, když znovu otiskly oněch pět článků, které poprvé vyšly v letech 1968 a 1969. Byly to texty Milana Kundery a Václava Havla z Literárních novin (tehdy s názvem Listy) a z Hosta do domu a odpovědi filosofů Jaroslava Stříteckého, Lubomíra Nového a Karla Kosíka. V roce 2008 si připomínáme hned dvě osudová data novodobých českých dějin: Mnichovskou dohodu z roku 1938 a Pražské jaro z roku 1968. Hned na úvod tohoto dvojího jubilejního roku má tedy český čtenář možnost důkladně si prostudovat významnou rozpravu mezi Havlem a Kunderou a přemýšlet o její aktuálnosti. Šéfredaktor Literárních novin Jakub Patočka uvedl přetisk pěti článků fundovaným esejem a postaral se o to, že debatu doprovázejí příspěvky představitelů současného intelektuálního života. Slovní potyčku mezi Havlem a Kunderou zahájila Kunderova polemika „Český úděl“, která vyšla ve vánočním čísle Literárních novin (Listů) 1968.

Kundera v ní hovořil – ne bez vlastenecké hrdosti – o údělu své malé vlasti v srdci Evropy a srovnával rozdíly v mentalitě malých a velkých národů. „Velký národ,“ píše Kundera, „má svou existenci i svůj mezinárodní význam zajištěn automaticky pouhým počtem obyvatel. Velký národ se nemučí otázkou po důvodu a oprávněnosti své existence, on s drtivou samozřejmostí je a trvá.“ Míněn, i když ne přímo označen, byl přirozeně Sovětský svaz, který Čechům svou hrozivou velikost předvedl krátce předtím.

„Malý národ naproti tomu,“ pokračuje Kundera, „má-li ve světě nějaký význam, musí ho denně a ustavičně znovu vytvářet. Ve chvíli, kdy přestane tvořit hodnoty, ztratí oprávnění existovat a nakonec pak snad i existovat přestane, protože je křehký a zničitelný. Tvorba hodnot je u něho spjata s otázkou samého bytí, a to je asi důvod, proč tvorba (kulturní i hospodářská) bývá u malých národů (počínaje třeba už starými řeckými městy) o tolik intenzivnější než u velkých říší.“ Pražským jarem se podle Kundery československé společnosti jako malému národu skutečně podařilo uhájit své místo na evropském poli. Konečně se jednalo o událost, která hýbala světem, o pokus „vytvořit konečně (a poprvé v jeho světových dějinách) socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou psaného i mluveného slova, s veřejným míněním, jež je slyšeno, a s politikou, jež se o ně opírá, s moderní kulturou svobodně se rozvíjející a s lidmi, kteří ztratili strach…“ Kundera vidí v Pražském jaru pokus „ukázat, jaké nesmírné demokratické možnosti leží dosud ladem v socialistickém společenském projektu, a ukázat, že tyto možnosti lze rozvinout jen tehdy, uvolní-li se plně politická svébytnost jednotlivého národa“.

Ti kdo znají Kunderovu předmluvu k českému překladu Apollinaira z roku 1965, vědí, co tím myslí: hovoří jménem levicové umělecké avantgardy, která chtěla spojit socialistickou revoluci s osvobozením tvůrčích sil člověka, což se těmto myslitelům jevilo jako jediná cesta ke štěstí a svobodě. Když hovoří Kundera o této možnosti, pak není euforicky naivní, nýbrž mluví z pozice někoho, kdo s nedůvěrou pohlíží na společenské deformace a dogmatická zjednodušení, která s sebou přinesl stalinismus. Kundera je realista utopie. Vychází z toho, že utopie odpovídají nejhlubším lidským potřebám, a proto mohou být potlačeny vždy jen přechodně. V tomto smyslu chápe Kundera násilný konec Pražského jara ne jako absolutní národní katastrofu, nýbrž jako – ač hrozivý – „mezivýsledek“. Vždyť politické vedení Československa konflikt se sovětskou mocí nakonec vydrželo a nezhroutilo se. Výdobytky nové politiky se koneckonců v omezené formě zachovaly, zlepšila se soudržnost společnosti. Zde Kundera pochopitelně přehlédl fakt, že to již nebyla strana, nýbrž veřejnost ve smyslu občanské společnosti, která se politických vymožeností Pražského jara držela za každou cenu. Kunderovi, který sice vystupoval kriticky, ale nacházel se přece jen uvnitř systému, nebylo očividně dáno uvažovat v kategoriích občanské společnosti. Všechny dosavadní změny vyšly přece ze strany, ať už to byl její XX. sjezd nebo lednové plenární shromáždění, které Pražskému jaro odstartovalo. V tomto bodu měl Václav Havel, principiálně odmítající socialistický systém, před Kunderou náskok. Aniž by se analyticky vyrovnal s jeho požadavkem široké společenské perspektivy, formuloval Havel sarkastickou kritiku Kunderova článku. Pro Havla představovalo Pražské jaro všechno jiné, jen ne událost světového významu: představa, „že země, která chtěla zavést svobodu slova – cosi, co je ve většině civilizovaného světa samozřejmostí – a která chtěla zabránit zvůli tajné policie, stanula kvůli tomu ve středu světových dějin“, se Havlovi jeví směšná, do sebe zahleděná a provinční; již formulaci o „českém údělu“ vidí jako zavádějící. Řešení problému existovalo pro Havla jen v návratu k normálu, čímž rozuměl poměry v západní, tedy kapitalistické Evropě. Vize demokratického socialismu mu byla cizí a považoval ji vzhledem k západním demokraciím prostě za přebytečný experiment. Ve vzájemně si odporujících pozicích Havla a Kundery se odrážel také rozdílný společenský původ autorů. Kundera, který se narodil roku 1929 ve vzdělané měšťanské rodině, byl ještě jako gymnazista spolu se svými staršími generačními vrstevníky zasažen vlnou nadšení pro socialismus. Naopak Václav Havel se narodil roku 1936 v buržoazní rodině a zažil už jako dítě sociální deklasování rodiny a také nesměl studovat.

Milan Kundera odpověděl na Havlův útok článkem, v němž se kriticky a systematicky zabývá pozicí protivníka a současně prohlubuje své hodnocení Pražského jara jako období, kdy „jsme začali (konečně a po delším čase) uskutečňovat opět svou vlastní československou možnost“. Jeho článek, psaný s analytickou přesností, je bezpochyby vrcholem celé polemiky a Kundera se v něm ukazuje jako pronikavý politický myslitel. Havel na tento článek již nereagoval, ať už byly jeho důvody jakékoli. Kunderova pozice byla silná i proto, že na rozdíl od Havla dokázal vyslovit přesvědčivou kritiku západního kapitalismus: „Havel,“ píše Kundera, „si ovšem nedělá iluze o socialismu, ale dělá si za to iluze o tom, co nazývá ‚většinou civilizovaného světa‘, jako by tam snad byla ona říše normálnosti, k níž se nám stačí jen přiklonit.“

Vzhledem ke zkušenostem, které přineslo vítězné tažení neoliberálního kapitalismu po rozpadu socialistického tábora, se Kunderova kritika Havlova paušálně kladného hodnocení západního světa jeví v novém světle. Kdokoli se v dnešní České republice táže po smyslu v politice, nemůže se vyhnout dědictví Pražského jara a Pražského podzimu roku 1968. Jak to formuloval filosof Lubomír Nový ve svém závěrečném příspěvku k rozpravě mezi Havlem a Kunderou, byl rok 1968 „jedinečným pokusem nalézt na otázky moderní společnosti odpověď demokratickou a zároveň socialistickou“. Na odpovědích, které dnes jistě budou znít jinak než v roce 1968, nakonec sejde méně než na otázkách, které si je třeba klást. V nich spočívá aktuální jádro staré debaty, i když její tehdejší aktéři dnes už zastávají odlišná stanoviska.



Alena Wagnerová
Narodila se a vyrostla v Brně, studovala biologii, pedagogiku a divadelní vědu. Od 60. let publikuje literární a publicistické texty, mezi nimi životopis Mileny Jesenské (1994), jejíž korespondenci roku 1996 vydala. Žije v Saarbrückenu a v Praze.


Tento článek vyšel v prvním čísle magazínu Zipp – česko-německé kulturní projekty v květnu 2008.


Tiráž / Tisk