Iniciativa německé Spolkové
kulturní nadace
kulturní nadace
1968/1989 – Přelomy a mezidobí
Autor Jürgen Danyel
K vizuálním dokumentům „sametové revoluce“ v Československu na podzim 1989 patří jedna fotografie, zachycující pražské studenty, jak při listopadové stávce malují improvizované plakáty. Divák nahlíží do učebny, kde na podlaze leží mezi plechovkami s barvami rozprostřené právě dokončené archy papíru. A na všech plakátech je jedno datum: 68 nebo 89 – ze 68 otočené o 180 stupňů se stane 89 a naopak.
Motiv vybraný studenty byl více než pouhou hříčkou s letopočty: ve vnímání mnohých lidí navazovaly pokojné demonstrace proti stařecky zkostnatělému československému normalizačnímu režimu roku 1989 na společenské vzedmutí roku 1968, které brutálním způsobem ukončila invaze Sovětů a jejich spojenců 21. srpna. Jiný snímek z turbulentních podzimních dnů roku 1989 má opět symbolický náboj – jsou na něm Dubček a Havel, jak 26. listopadu 1989 bok po boku stojí na balkóně budovy Melantrichu na Václavském náměstí, pod sebou jásající masu demonstrantů. Bývalý předseda strany Dubček, navrátivší se z exilu, zažíval tento okamžik jako déjà vu: zdálo se mu, jak to líčí ve svých pamětech, že se ocitl na tribuně květnové demonstrace roku 1968. Kruh dějin jako by se uzavřel.
Toto symbolické zpětné pouto mezi „sametovou revolucí“ a Pražským jarem mohlo sice zpočátku působit jako motivace, ale ukázalo se být iluzorní. Bývalí reformátoři 60. let, kteří se s vysokým očekáváním vrátili na scénu politického dění, se záhy ocitli v osamění. Postkomunistická společnost rychle ztratila jakýkoli zájem o další socialistické experimenty. Tak, jak se tragicky nezdařený pokus z roku 1968 v politické pustině období normalizace stal mýtem a současně otevřeným účtem, upadal nyní postupně v zapomnění.
Obraz letopočtů na plakátu stávkujících studentů byl spíše klamný. Budil falešný dojem, že na ideje roku 1968 lze znovu navázat, a události mezidobí vyznívaly jakoby nereálně. Jako kdyby československá společnost během těch dvaceti let upadla do stavu jakéhosi zmrazení. Mnozí, kdo se na podzim 1989 politicky angažovali, skutečně cítili silný kontrast mezi někdejší strnulostí a pocitem překotného, dech beroucího vývoje. „Byla to úplná exploze doby,“ vzpomíná spisovatel Jáchym Topol.
Během „olověné doby“ mezi rokem 1969 a kolapsem režimu roku 1989 se však událo mnoho podstatného. Československá společnost se vnitřně rozžehnala s komunismem již dlouho před rokem 1989 a toto rozloučení se týkalo i utopií roku 1968. To nemohl zvrátit ani Gorbačov, když se snažil využít Pražského jara pro svůj přeceňovaný kurs a Honeckerovi řekl: „Kdo přichází pozdě, toho život potrestá.“ Připomínky roku 1968 za „sametové revoluce“ také nemohly zastřít skutečnost, že Pražské jaro převálcovaly nejen sovětské tanky, nýbrž že je nechali na holičkách i sami reformátoři kolem Dubčeka. Strategie, kterou Sověti zvolili z nouze, se pro Československo ukázala osudnou: protože se nenašel dostatek soudruhů věrných Moskvě, kteří by mohli vytvořit pučistickou vládu, museli za kompromisy a konečně i za ústup ručit sami reformátoři. Student Jan Palach bojoval sebeupálením roku 1969 právě proti všeobecné společenské letargii.
V jiném ohledu mají dvojčíslí letopočtů 68/89 skutečně cosi společného: jak během Pražského jara, tak i v roce 1989 k sobě Praha a Československo přilákaly zraky celého světa. Na podzim roku 1989 však nezůstali bývalí socialističtí sousedé stranou a vehementně se zapojili do soutěže o nejpůsobivější mediální obrázky z mírových a kreativních protestů a prolézání přestřiženými ploty. Stejně jako v roce 1968 i nyní přijížděli turisté houfně do Prahy za politikou a kulturou z Východu i Západu, protože u tohoto neobyčejného a překvapivého převratu chtěli být osobně. Jen pád Berlínské zdi mohl Prahu co se týče mediální popularity ještě předstihnout – přitom i tato událost s Prahou nemalou měrou souvisela. Césura roku 1989 a s ní spojené zhroucení komunismu zásadním způsobem změnily pohled na hnutí roku 1968, což platí stejnou měrou pro Východ i Západ. Zkušenosti okupace, normalizace a zhroucení režimu ubraly Pražskému jaru na historické nevinnosti. I ti, kdo nechtěli po roce 1989 přizvukovat rozšířené tezi o „konci dějin“, to nemohli popřít. Naivní pokusy o obrat nebyly a nejsou možné, národní zabývání se sebou samými ještě méně. Kdo se na rok 1968 díval očima roku 1989, přemýšlel již v širším rámci. Pražskému jaru přece předcházelo mnoho událostí s mnohotvárnými sociálními, hospodářskými, kulturními a politickými fazetami. Patří k nim dnes už legendární kafkovská konference na zámku v Liblicích, kterou zorganizoval Eduard Goldstücker a jeho pražští kolegové-germanisté, patří k nim překotný rozkvět divadla a filmu či malé a velké drzosti spisovatelů. Patří sem i nové sebevědomí dětí socialismu, které po hladových letech stalinistické masové mobilizace, občanské války a těžkotonážní ideologie chtěly žít trochu moderněji, individuálněji a lépe, a proto vzhlížely k Západu.
Patří sem filmy o Beatles, uváděné v pražských klubových kinech, Gottovy rokenrolové hříchy z mládí, kdy byl v Paláci Lucerna za Elvise a natočil cover verzi „Paint it Black“ od 
Rolling Stones, kult kolem Allena Ginsberga, který navštívil Československo už v roce 1965 a stal se v Praze králem Majálesu. Nová politika reformátorů Dubčeka, Šika, Smrkovského, Mlynáře a dalších oslovila společnost, která již byla na změny připravená. Později, když od cenzury osvobozený život v médiích a na divadelních scénách byl možná i pro mnohého reformátora až příliš pestrý, šlo společnost jen sotva umírnit. Směs výhružek a proseb, jaké na toto téma Leonid Iljič Brežněv šeptal do ucha československému předsedovi strany – „Alexandře Stěpanoviči, potřebuji s tebou dnes nutně mluvit“ –, dnes známe díky záznamu telefonátu ze 13. srpna 1968.
Jakkoli byla sovětská invaze 21. srpna 1968 rozhodující, neměli bychom ztrácet ze zřetele ani kontinuitu po přelomu. Trvalo rok, než se okupační moci a domácím přisluhovačům Moskvy podařilo dostat společnost osvobozenou Pražským jarem pod kontrolu. Mnohé reformní snahy probíhaly v tichosti dále, kritické knihy a filmy ještě mohly spatřit světlo světa. Restaurátorům komunistické vlády pod vedením Husáka, převléknuvšího kabát, se podařilo převzít kontrolu jen s hromadným nasazením státní a policejní síly. Protesty po celé zemi v den prvního výročí invaze byly zkouškou, kdo s koho. Následovala bezpříkladná vlna čistek ve straně a ve společnosti: ze sesazeného předsedy strany se stal lesní dělník, intelektuálové se jeden po druhém stávali topiči, vrátnými a dělníky v továrně. Kriticky smýšlející lidé houfně opouštěli zemi, pokud neodešli do ciziny hned bezprostředně po invazi. Čechům a Slovákům zůstala alespoň slabá útěcha, že nenáviděné Sověty dokázali porazit v hokeji.
Ale ani nový režim nemohl couvnout před některými výsledky vývoje, jenž přinesla 60. léta a který se za dnů Pražského jara ještě urychlil. K dosažení „normalizace“ bylo třeba ústupků, režim ji kompenzoval sociálně-politickými „dárky“: obyvatelstvo se díky modernizaci sahající přes hranice stalo ve svých soukromých zájmech a konzumních požadavcích náročnějším a státní socialismus se musel pustit do soutěže se Západem, v níž pravidla určoval ten druhý. Skutečnost, že obyvatelstvo rezignovalo na politickou vzpouru, byla dle jakési nepsané společenské smlouvy vyvážena konzumem, zábavou a možností realizovat se ve sféře soukromí.
Ve srovnání s bratrskými socialistickými zeměmi bylo patrné, že Československo je daleko 
více „západní“ než jiné státy, což se projevovalo v alternativní kultuře mladé generace. Češi měli své Swinging Sixties, ze Západu se prosadily importovaný rokenrol, Flower Power a nové módní styly. Jedna z nejpůsobivějších fotografií Josefa Koudelky ze dnů Pražského jara ukazuje skupinu mladých dívek, které se jako květinové děti zamíchaly do Prvomájového průvodu roku 1968. Pražské Václavské náměstí se o víkendech proměňovalo v obří burzu gramofonových desek ze Západu.
Kulturní vývoj už nebylo možné zvrátit. Rocková hudba si zachovala i přes násilně ukončené období liberalizace svou podvratnou sílu a působila dále v undergroundu 70. a 80. let. Pokusy státu tuto subkulturu domestikovat končily většinou neúspěšne. V Československu vyrostla živá alternativní hudební scéna, která se inspirovala Velvet Underground, Frankem Zappou, Doors, Ericem Burdonem, Jimi Hendrixem nebo Grateful Dead. Pohnutkou k založení Charty 77 bylo roku 1976 zatčení členů psychedelické kapely The Plastic People of the Universe a DG 307, které se režim snažil umlčet vysokými tresty odnětí svobody a bezpříkladnou hanobivou kampaní.
Když měla zpěvačka kapely Velvet Underground Nico, v 
Československu téměř kultovně uctívaná, roku 1985 cestou z Maďarska do Německa odehrát dva tajné koncerty v Praze a v Brně, zavládlo na alternativní scéně vzrušení a státní orgány propadaly panice. Podíl rockové hudby na zhroucení komunistického režimu v Československu nelze dostatečně zdůraznit.
Při detailnějším zkoumání nejrůznějších vzpomínkových dokumentů a knih o roce 1968, které v těchto dnes zažívají publikační boom, se ukazuje, že na hnutí osmašedesátníků na Západě a ve východním bloku se stále ještě pohlíží odděleně. Vzpomínky na studentské revolty v Paříži, Berlíně nebo na univerzitě v Berkeley oscilují mezi samolibým nadšením protagonistů ze své někdejší nepřizpůsobivosti a mezi konzervativním názorem, podle něhož byl rok 1968 kořenem všeho zla – od zhroucení hodnotového systému až po rozpad rodiny. Češi se svým rokem 1968 zacházejí spíše nerozhodně.
Tento oddělený pohled na vývoj na Východě a na Západě přehlíží řadu shod mezi oběma obdobími. Některé ze vzpomínkových knih o roce 1968, vycházející přesně ke kulatému výročí, obsahují „alibistickou“ kapitolu o Pražském jaru, avšak o nějaké nadnárodní perspektivě nemůže být řeč. Čeští studenti 60. let, kteří byli motorem Pražského jara, přitom vzhlíželi právě k Paříži a Berlínu: rituály a symboly protestu se pohybovaly přes hranice, které již byly o něco prostupnější.
Dějiny konkrétních vztahů mezi protagonisty obou hnutí jsou poučné: například Rudi Dutschke, znaven politickými hádkami v Soci alistickém německém studentském svazu, jede koncem března 1968 do Prahy, aby diskutoval s českými studenty na Karlově univerzitě. Německý časopis „Konkret“ pak o studentském vůdci píše ve svém květnovém vydání z roku 1968 a představuje ho v dobré náladě před kulisou Staroměstského náměstí. Dutschke prý v Praze upustil od užití své „rétorickou nadřazenosti“ a naopak se snažil o poctivé odpovědi, chtěl odstranit nedorozumění a přiznal nejistoty. Jeden z jeho českých partnerů v rozhovoru, doktorand Milan Hauner (napsal práci o západoněmeckém studentském hnutí) pak zachytil památné setkání v časopise „Student“ pod názvem „Rudý Rudi v Praze“. Dutschkeho informace a poznámky o jeho osobních zážitcích a přímém setkání s Pražským jarem dokládají, že si dovedl představit společný postup studentských hnutí na Východě i Západě a čerpal z toho novou politickou naději. Tím se Dutschke lišil od většiny tehdejších západoněmeckých levicových intelektuálů, kteří za československým „socialismem s lidskou tváří“ větřili liberalizaci až ke kapitalismu a pro které byl Mao často důležitější než Dubček nebo jejich pražští kolegové. Jak víme z vyprávění o mnoha jiných takových kontaktech, byly dějiny přímých vztahů a vnímání politicky angažovaných studentů na Východě a na Západě také dějinami nedorozumění a odlišných očekávání. Přesto se některé z těchto kontaktů z roku 1968 upevnily, přetrvaly i politickou dobu ledovou po invazi Sovětů v Praze a nalezly své pokračování ve společenských kruzích československé opozice a emigrace. V květnu navštívili pražští studenti postřeleného Rudi Dutschkeho v Berlíně v nemocnici. Tento a mnohé jiné německo-české příběhy z roku 1968 i jejich pokračování si každopádně zaslouží, aby se o nich dále psalo a bádalo.
Nicméně kulturní vzdálenost mezi Východem a Západem se po násilném konci Pražského jara prohlubovala a zvědavost Západu na dění v sousední zemi naopak slábla. Uběhlo dvacet let, než se situace změnila. Ve vzájemných vztazích vznikla bílá místa. Pro ty, kdo se zabývají rokem 1968, by mělo být prvořadým úkolem tyto mezery zaplnit. Dlouhodobá perspektiva působení roku 1968 v německo-českém kontextu přichází v současné literatuře o roce 1968 zatím příliš zkrátka.
Jürgen Danyel
Narodil se roku 1959 v Mariánských Lázních, studoval sociologii na Humboldtově univerzitě v Berlíně, roku 1987 získal doktorát. Pracoval jako vědecký pracovník na badatelském pracovišti „Studia o soudobých dějinách“ berlínského „Ústavu německých dějin“, od roku 1996 pak na postupimském „Centru pro výzkum soudobých dějin“. Do roku 2004 byl členem redakce „Časopisu pro studium historie“. Vydal řadu publikací v časopisech a sbornících.
Tento článek vyšel v prvním čísle magazínu Zipp – česko-německé kulturní projekty v květnu 2008.
Tiráž / Tisk