Zipp – česko-německé kulturní projekty /

 

Světy života /


Utopie moderny: Zlín /


Kafka /


1968|1989 /

 
Iniciativa německé Spolkové
kulturní nadace
Kulturstiftung des Bundes
 

Foto © Reto Klar, 2008.

Všechno bude jinak. Utopická vzpomínka.

Režie, scénář, film a rešerše: Thorsten Trimpop
Scéna: Christin Vahl
Dramaturgie: András Siebold
Asistentka režie a dramaturgie: Christa Hohmann
Hrají: Gisela Getty, Jutta Winkelmann, Václav Trojan
Fotografie z představení zde.

Rok 1968 byl přelomovým rokem. Jak ve své divadelně-filmové montáži ukazuje filmový a divadelní režisér Thorsten Trimpop, byla utopie nové svobody v šedesátých letech rozdílně vnímána a prožívána. Dvojčata Jutta Winkelmann und Gisela Getty, nejzářivější pár poválečných dějin západního Německa, si byla nejenom podobná jako vejce vejci, ale sdílela rovněž přátelství těch nejslavnějších zástupců hnutí roku 68: Paula Gettyho, Boba Dylana, Dennise Hoppera, Leonarda Cohena, Patti Smith a později Rainera Langhanse. Sebeuskutečnění nebylo pro ně ničím menším než znovuobjevením sebe sama za radikálně změněných politických okolností. Kontrapunkt k příběhu dvojčat představují životní cesty dvou Čechů, Václava Trojana a Ivana Hartla. Trojan se jako student fyziky aktivně podílel na politickém dění v Československu, kde zůstal i po roce 1968. Tak se mohl na vlastní kůži přesvědčit, co se z utopie svobody osmašedesátého stalo za železnou oponou. Hartl emigroval do Londýna, kde se angažoval mezi squattery a pokoušel se vést život s co možná největší možností svobody a sebeurčení.

THORSTEN TRIMPOP (Režie)
Narodil se v roce 1972 v Lüdenscheidu. Studoval činohru na Akademii dramatického umění v Ulmu a režii na Vysoké škole filmové a televizní „Konrada Wolfa” v Postupimi-Babelsberku. Trimpop inscenoval různé divadelní hry, mj. v Divadle Maxima Gorkého v Berlíně. Od roku 2001 natáčí dokumentární a hrané filmy. Jeho dokumentární film „Der irrationale Rest“ (2005), vyrobený ve spolupráci s německou stanicí ZDF v televizní řadě „Das kleine Fernsehspiel”, byl s úspěchem promítán na četných festivalech a v roce 2006 získal cenu Mezinárodního fóra mladého filmu na 51. Mezinárodním filmovém festivale v Berlíně.

JUTTA WINKELMANN a GISELA GETTY
Dvojčata, narodily se v roce 1949 v Kasselu. Studovaly umění a grafiku a angažovaly se v politice: Jutta pracovala v Bochumi pro komunistickou marxisticko-leninskou stranu KPD/ML, měla na starosti grafický design „Rote Fahne“ (Rudá vlajka); Gisela odešla do Berlína, kde se nechala zaměstnat v továrně, aby mohla agitovat učně. Oběma sestrám však bylo brzy jasné, že toto politické hledání a inscenování sama sebe nestačí, chtějí dosáhnout více: vytvořit nový styl života. V roce 1972 se společně vydávají do Říma, kde se stávají senzací pro režiséry, umělce i politické exulanty a mafii. Gisela se seznuje se svým pozdějším manželem Paulem, vnukem ropného miliardáře Paula Gettyho. Obě experimentují s drogami a hledají možnosti, jak šířit ve světě lásku. Gisela si bere Paula v Itálii v roce 1973, poté, co ho propustili jeho únosci. Společně s ním odchází do Ameriky, o rok později přijíždí i Jutta. V Los Angeles se sestry seznámují mj. s Leonardem Cohenem, Dennisem Hopperem, Patti Smith a Bobem Dylanem. Jutta pak žije s Rainerem Langhansem v Německu, Gisela zůstává v Americe. Oběma se narodí děti, zkoušejí nové životní cesty, dále hledají svobodu, duchovně i konkrétně. Od začátku 90. let žijí obě sestry opět v Německu. Pracují jako autorky, zabývají se fotografováním a žurnalistikou.

VÁCLAV TROJAN
Narodil se v roce 1945 jako syn slavného skladatele. Od roku 1963 studoval nukleární fyziku, filozofii a sociologii, studijní obor, který byl do té doby jako „buržoazní věda“ komunisty zakázán. Během studia se seznámil s Ivanem Hartlem. Oba dva se aktivně účastnili Pražského jara. Nastávající liberalizační proces umožnil Trojanovi odcestovat do Berlína, kde měl možnost vést rozhovor s Rudim Dutschkem. V roce 1969 navštívil svého přítele Ivana Hartla v Londýně. Obdržel stipendium do USA, kde měl studovat „počítačové a sociální vědy“. Rozhodl se ale vrátit zpět do Prahy, kde nesměl pokračovat ve studiu. Po podpisu Charty 77 mu byl odebrán i cestovní pas. Kontakt s Ivanem Hartlem přetrval i bez možnosti setkání 20 let od roku 1969, občasnými telefonáty a zabavenými dopisy. Svůj úkryt v systému našel Václav Trojan díky práci programátora, v níž mohl pokračovat i přes podpis Charty 77. Když se v roce 1989 zhroutil komunistický režim, navštívil Václav Trojan poprvé po dvaceti letech Ivana Hartla v Londýně. Po této návštěvě pochopil, že se Ivan, toho času squatter bez státní příslušnosti, už do Prahy nevrátí. Václav Trojan žije dodnes v Praze a pracuje jako informatik.

IVAN HARTL
Narodil se v roce 1943 v Praze. Během studia se seznámil s Václavem Trojanem. Společně organizovali pouliční happeningy a demonstrace. Ivan Hartl se stal jedním z vůdců studentského hnutí. Současně studoval jadernou fyziku. Otevření hranic mu během Pražského jara umožnilo cestu do Izraele. Odsud odešel do Londýna, zatímco v Praze se opět zavírá železná opona. Protože Hartl počítal s masivními represemi, zůstal v Anglii a pokračoval ve studiu v Cambridgi. Rozhodl se pro život v exilu, ale i z tohoto exilového života nakonec vystoupil. Zničil všechny osobní dokumenty, opustil svůj byt a žil jako squatter a umělec. Do Prahy se nevrátil ani po roce 1989; poté, co mu komunisté odebrali státní občanství, již nechtěl zažádat o nové. Dnes se angažuje v sociální sféře, žije jako svobodný umělec legálně v dříve obsazeném bytě, který využívá jako galerii. Zde na základě nesčetného množství posbíraných předmětů zkoumá od poloviny osmdesátých let souvislosti mezi existencí a rozkladem stejně jako fyzikální teorie o chaosu a lidském myšlení.

Inscenace divadla Kampnagel v rámci projektu Zippu „68/89 — Divadlo.Doba.Dějiny.“


Materiály


Poznámky k rešerším v Praze. Duben/květen 2008. (pdf)
Poznámky režiséra Thorstena Trimpopa

The time is now. Lidé se nemění. Uvnitř zůstávají takoví, jací byli. Svědectví rozbité generace, která byla nucena odejít do emigrace a po návratu měla velké potíže. Moje cesta. Pocit, že nic, naprosto nic nemůžu pochopit. Člověk se cítí spíš jako hluchý, který čte gesta. (…)



Plakát (pdf)
Plakát k uvedení hry v Sophiensaele, Berlín


Tiráž / Tisk